Přežila jsem Triglav! Hurá!

Když mi Mary po našem společném dobrodružství na Bali volala, že v létě jedeme pokořit Nejvyšší Slovinskou horu Triglav, tak jsem ji řekla jen JEDU! Netušíc, co to obnáší, co budu potřebovat, kde to je, jak je ta hora vysoká, s jakými lidmi jedeme. Viděla jsem jen ji, sebe a velkou výzvu. Zaslechla jsem od ní slovo Ferraty, tak jsem si vygooglila co že to je, že si musím sehnat pohorky, horolezecký úvazek a helmu. Nesmějte se. Totální amatér. O to víc zajímavé mi to přišlo. Nebudu jen chodit, půjde i o adrenalin!

Termín se blížil, natěšení stoupalo, vybavení sehnáno, takže nebylo cesty zpět. Né že bych o nějakou cestu zpět stála. Naopak, vždycky se bojím, že to nevyjde kvůli někomu dalšímu. Jak jsem na začátku zmínila, jela jsem s Mary –  s moji nej kámoškou, s moji duševní sestrou, s mým druhým já, se kterým jsem už pár extrémních situací zažila. Přes turbulence, výstup sopky Batur, brodění se kaňonem, a spousty dalších výletů, zážitků a aktivit. Ale byla to jediná osůbka, kterou jsem z plánované expedice Triglav znala. Spolu s námi jelo dalších 6 bláznů. Naše posádka byla naprosto super. Zamilovaný pár, který má jako životní motto pomáhat a chránit a to doslova. Hned jsem z jejich přítomnosti byla nadšená. Janička a Michal. Lidi, se kterými se nebudu bát vyšplhat na další horu.  S druhou posádkou jsme se potkali až ve Slovinsku Pepa s Táňou tvořili další pár a s nimi Marcelka s Gabčou. Po zjištění, že jde o prima lidi, se mi opravdu ulevilo, protože jsem byla přesvědčená o tom, že se tahle akce prostě povede.

Slovinsko jsme si naplánovali na 5 dní. První tři dny jsme si dali takové seznamovací. Je prima jít na takový extrémní výstup s někým, koho alespoň trochu znáte.

Navštívili jsme jezero Bled, kde jsme se jen procházeli, nebo si půjčili paddleboard, díky kterému jsme posílili ruce a core. Vzhledem k tomu, že Bled je jedno z nejteplejších Alpských jezer, tak i koupání v něm bylo příjemné. Ostatně to nám dokazoval Michal, který byl více ve vodě, než na paddleboardu. 😉

Také jsme se podívali do soutěsky Vintgar. Tato soutěska je kousíček od Bledu, je necelé 2 km dlouhá, takže jsme nerozmýšleli ani chvilku, jestli do ní zavítáme. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme šli do soutěsky hned ráno. Ráno tam totiž bylo málo lidí, kdežto když jsme se vraceli zpět, tak to byly neskutečné davy a fronty. To by mě od návštěvy tohoto místa opravdu odradilo. Nicméně procházíte krásnými dřevěnými chodníčky a můstky nad průzračnou řekou Radovna. Je to mezi skalami, takže je tam příjemný chládek.

Zajeli jsme si i k vodopádu Savica. K tomuto vodopádu se jde příjemnou lesní cestou, většinou po schůdkách. K mému překvapení opět málo lidí, ikdyž jsme k němu šli odpoledne. Opravdu moc hezká procházka. Vlastně jsme toho za ty tři dny před samotným výstupem nachodili tolik, že se divím, že jsme měli ještě sílu na Triglav.

Poslední den před výstupem jsme se jeli podívat do městečka Piran, kde jsme se původně chtěli plácnout k moři a odpočinout si, ale nakonec jsme také dost chodili a poznávali. Když se sejde taková parta aktivních lidí, tak nemůže být o nicnedělání ani řeč.

No ale k samotnému výstupu na tuto nejvyšší Slovinskou krásku. Vezmu to velmi osobně. Sama za sebe. Jak jsem to prožívala a cítila. Tento odstavec mohou pánové přeskočit, ženy ho pochopí. Hned ráno v den výstupu jsem zjistila velmi nemilou věc. Dostala jsem to. Nečekaně, náhle, bolestivě. Jsem hrdina a nebudu si brát prášek (tvrdohlavá palice). Vezmu tampony, vlhčené ubrousky a dám to. Do detailů zacházet nebudu. Ženy, které mají bolestivý průběh menstruace pochopí, že se s tím první dva dny těžko žije, natož někde leze. Dva dny. Jako by to nemohlo přijít o dva dny později. Přežila bych i o dva dny dříve, ale dnes??? Proč já?

Výstup byl fyzicky celkem náročný. Lezli jsme od Alžajevu Domu do naší přespávací zastávky Triglavski Dom, kde jsme měli naplánované přespání, protože cestu až na vrchol napoprvé vkuse nedáme. Cesta k tomu domu byla sice dlouhá, náročná, ale opravdu překrásná. Člověku se až zatajoval dech. Při každém výstupu výš a výš se nám otevíraly nové obzory. Dechberoucí výhled, překrásná krajina, strašidelné propasti díky výšce, kterou jsme nabírali. Nikdy v životě jsem si nedala svačinku na tak kouzelném místě. Sedíte na kameni a pod sebou máte propast tak hlubokou, že skoro nedohlédnete na zem.

Po neuvěřitelných 7,5 hodinách stoupání jsme dorazili k našemu noclehu. K přespání napíši snad jen to, že v chatě pro 300 lidí, bez sprchy, bez splachovacího záchodu a na palandách, to bylo skutečné dobrodružství. Jestli mi ještě někdo řekne princezno, tak mu dám ránu. 😉 Každopádně ať žijí vlhčené ubrousky. Noc byla krušná. S cizími lidmi na postelích kolem sebe jsem prostě nemohla usnout. Usnula jsem až k ránu a v 5 hodin už zvonil budík. To bude náročný výstup, pomyslela jsem si. Na vteřinku jsem zapochybovala o své kondici. Byla jsem zmrzlá, unavená, bolelo mě břicho. Nebylo by zodpovědnější počkat na chatě? NEBYLO. Ikdybych se měla plazit po kolenou, tak jdu!

Pobalit batoh, úvazek, ferratový set, helma a jde se pokořit poslední část hory. Tato část byla fyzicky i psychicky mnohem náročnější. Potkali jsme cestou několik křížků a to vám na klidu moc nepřidá. Konec srandy. Maximální soustředěnost, protože uchycovací lana jsou jen na pár místech. Tam, kde nejsou, se musíte spoléhat sami na sebe, na svou nekluzkou obuv a na vaše netřesoucí se ruce. Zima, zataženo a za 3 hodiny hlášená bouřka. Musíme být rychlí, protože největší množství úmrtí na Triglavu bylo kvůli bleskům. Rychlí, ale přesto opatrní. Adrenalin stoupá s každým dalším výstupem. Tam, kde nejsou lana, jsou jen jakési kovové úchyty, které vás nijak nejistí. Potkáváme pár bláznů bez helmy a bez jištění. Pokud spadne nad námi, stáhne nás s sebou, říkáme si často.

Hodina a půl za námi a vrchol je na dosah. Euforie, štěstí, respekt, hrdost. Je to tady. Dali jsme to. Sice ne všichni z naší posádky, ale větší část ano (pozn. nikdo neumřel 😊) Foto, video, boomerang a šup dolů k chatě, než to přijde. Nedovedu si představit cestu dolů za bouřky. A nahoře by mě neudrželo ani stádo volů. Ale to by nebyly hory, aby si počasí nedělalo, co chce. Najednou všechny mraky ustoupily a ukázala se nám taková nádhera, že jsme přestali dýchat a někteří začali i hlasitě výskat. Jasně i já 😊

Najednou jsme viděli, co jsme dnes ráno vystoupali. Dokud kolem nás byla jen mlha a mraky, tak jsme lezli celkem v klidu. Ale když jdete po hřebeni, vlevo propast, vpravo propast, tak slabší povahy zůstanou stát a brečet. Naštěstí se zase zatáhlo a my byli za hodinku zase u chaty, kde jsme se posilnili na samotnou cestu dolů do údolí, kde to všechno začalo.

Dolů se šlo hůře, často jsme klouzali po kamenech a nemít kotníčkové pohorky, tak mám zvrtnuté oba kotníky. Nicméně čím níže jsme byli, tím bylo tepleji a tepleji. Opět sluníčko, teplo, únava, pár pádů, pár modřin, pár naražených kostrčí, či zakrvácených nohou. Ale víte co? Byl to zážitek, který jen tak něco nepřekoná. Jsem si jistá, že půjdu do takového dobrodružství znova a znova a znova a teď už o něco chytřejší a šikovnější, možná i s lehčím batohem a lepší výbavou.

Ještě taková moje poznámka k výbavě. Pár lidí mi před mou cestou řeklo, že jištění nebudu potřebovat. Osobně si myslím, že jít bez jištění (nyní mluvím o samotném vrcholu) je vrchol bezohlednosti. Spadnete, nejste zajištěn, tudíž prostě padáte a nic vás nezabrzdí. Nejen, že můžete umřít vy, ale ještě s sebou stáhnete někoho, kdo výbavu sice nepodcenil, jištění má, ale zrovna je na místě, kde ho nemůže použít. Také nepodceňujte helmu. Často se stává, že člověk lezoucí nad vámi uvolní pár kamenů. Moje bolavá ruka o tom může vyprávět. Každopádně si to užijte, stojí to rozhodně za to.